Životní cyklus lýkožrouta smrkového je výrazně ovlivněn průběhem počasí. Stádiem, které přezimuje, jsou dospělí brouci. V případě, že je zima mírná, to mohou být i larvy a kukly. Ty však postupně dospějí nebo uhynou, a na jaře se tak v přírodě nachází velké množství lýkožroutů, kteří potřebují pro svůj další vývoj rychle nalézt vhodné stromy pro žír a rozmnožování. Zimoviště nejdříve opouští samečci, kteří naleznou vhodné stromy, zavrtají se do jejich lýka a vyhloubí takzvanou snubní komůrku. Do ní pak za pomoci voňavých látek – feromonů lákají samičky, kterých na jednoho samečka může připadnout až pět.

Ve snubní komůrce se páří a samička poté začíná hloubit chodbu, po jejíchž stranách klade vajíčka. Na jednu chodbu připadá třicet až padesát vajíček, z nichž se po několika dnech líhnou malé larvičky. Ty postupně rostou a vykusují v lýku postupně zesilující se chodbu, na jejímž konci se kuklí. Z kukel se zhruba po týdnu vyvinou mladí brouci, kteří před výletem musí přibližně dva týdny přijímat potravu. Během této doby pohlavně dozrají, ztmavnou (mladí brouci jsou zprvu světle žlutí) a rozvinou se jim pohlavní orgány. Poté jsou již připraveni vylétnout a napadnout další stromy. V případě teplého a suchého průběhu jara a léta se tento cyklus může opakovat až třikrát.

Ačkoli v porovnání s některými dlouhověkými druhy hmyzu žijí kůrovci poměrně krátce, jejich život určitě není jepičí. Pokud se šťastnému lýkožroutu smrkovému podaří vyhnout všem nepřátelům v podobě šplhavých ptáků, dravého hmyzu, či obranných mechanismů stromů, může se dožít až dvou let. V prvním roce se líhne z vajíčka, dospívá a plodí své první potomstvo.

Na sklonku léta pak vlivem zkracování dne vstupuje do přezimování, které si v ničem nezadá s hibernací obratlovců. Následující jaro znovu vyletí a pokud mu štěstí přeje i nadále, může založit ještě dvě pokolení mladých brouků. Velká část lýkožroutů v přírodě sice takové štěstí nemá, ale v laboratoři jsme kůrovce udrželi při životě více než dvacet měsíců.

Lýkožrouti smrkoví upřednostňují smrky, které jsou nějakým způsobem oslabené. Za normálních podmínek si vybírají stromy poškozené, zlomené, vyvrácené či zesláblé suchem. U nich je jen velmi malé riziko, že kůrovci budou zahubeni obrannými mechanismy stromů v podobě pryskyřičných kanálků a kapes.

Pokud se totiž kůrovec do takovéto pasti zakousne, pryskyřice mu zalepí ústní ústrojí a později ho i zcela zalije. Až ve chvíli, kdy se na jednom místě nachází velké množství kůrovců, si troufnou na napadení zcela zdravých stromů. Množství útočníků přebije jejich obranné mechanismy a pokud nedojde ke včasnému zásahu lesníků, odumře časem celý les.

Je třeba rozlišovat mezi šířením "vlastní silou" a šířením takzvaně pasivním, kdy lýkožrouti vlastní silou nastoupají do určitě výšky, z níž jsou posléze unášeni větrem. Pokud je les v dobrém zdravotním stavu a panuje bezvětří, lýkožrouti jsou schopni nalézt jeden oslabený strom na vzdálenost stovek metrů a dolétnout k němu. Poté, co se v něm rozmnoží, si již mohou být jisti, že překonají i obranu zdravých stromů, a napadají okolní stromy vzdálené jednotky až desítky metrů.

Tím vznikají tzv. kůrovcová oka a při propojení mnoha takovýchto ohnisek dochází k plošnému lavinovitému šíření. Přenosy větrem na velké vzdálenosti nejsou zdokumentovány u kůrovců z České republiky, ale byly popsány u některých druhů ze severní Ameriky.

Vlastní silou v laboratoři dokáží lýkožrouti smrkoví doletět až dvě desítky kilometrů. K měření se využívá zařízení zvané letový mlýnek. Jde v podstatě o kolotoč, na jehož raménko se upne lýkožrout a ponechá se létat. Počítač zaznamenává počet otáček kolotoče a vypočte celkovou dráhu letu.

Lýkožrouti smrkoví létají jen malými rychlostmi kolem 1 až 2 m/s, takže v přírodě je směr jejich letu často určen silnějším a rychlejším větrem. Při sledování fluorescenčně značených lýkožroutů v přírodě dosáhli nejúspěšnější letci vzdáleností kolem 1200 m.